Znáte to. Nový semestr a nový zápis všech možných předmětů. Kvůli Erasmu (ten článek už vážně bude...) budu muset prodlužovat, a tak jsem se rozhodla, že si v letním semestru zapíšu jenom předměty z norštiny - mého druhého oboru - a pak nějaké volitelné. A při výběru volitelných jsem narazila na jeden, který nejen, že mě zaujal, ale ještě mi ho doporučila spolužačka z norštiny! A tak jsem se ocitla na předmětu Česko-skandinávské vztahy během druhé světové války.

Předmět je zaměřený na Čechy, kteří byli v rámci totálního nasazení v Norsku (odtud také jejich přezdívka Noráci) a to až dokonce i za polárním kruhem (což je něco, o čem jsem až do první úvodní hodiny neměla prakticky ani ponětí...) a vznikl pod projektem Česko-norská memorabilia ve spolupráci s univerzitou v Trondheimu (více informací o celém projektu můžete najít zde: https://noraci.cz/).


První hodina okamžitě chytila moji pozornost - i když jsem se, abych byla upřímná, o druhou světovou válku nikdy zas až tolik dopodrobna nezajímala - a já se strašně těšila na další hodiny. No a pak přišla koronténa... Zatímco některé předměty výuku z domova naprosto nezvládly, u tohoto byl opak pravdou. Dokonce to byl (alespoň podle mého názoru) jeden z nejlépe vedených předmětů z těch, co jsem si zapsala. A ani polní podmínky výuky přes kameru tenhle předmět nezhoršily. Nebudu tady vyjmenovávat, co se všechno pokazilo a jaký byl signál, myslím, že to si všichni umíme domyslet sami. Ale pár vtipných příhod si neodpustím.

Myslím, že každý kočičí člověk už tohle někdy zažil. Mírumilovně si něco děláte na počítači a najednou kočka. U mě se tenhle problém ještě trochu zhoršil. Mám stůl u okna a můj kocour moc rád spí na parapetu, na který se dostane tak, že mi vyskočí na onen již zmíněný stůl. U kterého já zrovna sedím a dělám si výpisky z přednášky, která jede na tabletu, postaveném ve stojánku. A ten (i se stojánkem) okamžitě letěl k zemi... No, naštěstí tablet přežil a měla jsem zrovna vypnutý jak mikrofon, tak i kameru, takže si myslím, že o té mojí nehodě nikdo nevěděl. (Teda až doteď, to jsem se asi trochu prozradila... ooops)

A aby těch kočičích příhod nebylo málo... Součástí jedné naší hodiny byly studentské miniprezentace na osudy a příběhy Čechů v Norsku. A do toho vstoupí můj kocour. Celou hodinu mírumilovně spal, jenom aby se probudil těsně před mojí prezentací. Takže zatímco já se snažím povídat o osudech vojáků Wehrmachtu vyslaných do Norska, v pozadí je krásně slyšet můj kocour, který lítá po chodbě, vráží do ledničky (a dveří... a stěny... a krabice...) a chrastí míčkem s rolničkou, který hrdinně 'ulovil'.

Další zpestření výuky nebylo z mojí strany, ale je u výuky přes kameru poměrně časté. Když jsem mluvila s lidmi z anglistiky často jsem slyšela o tom, jak učitele při hodině vyrušuje kočka (prý se jmenuje Ladislav, ale fotku mi nikdo neposlal (a teď mluvím o té kočce, ne o učiteli)) nebo zlobivé dítě, které se (pokud jsem situaci správně pochopila) popralo se sourozencem a bylo kousnuto. Naše vyrušení od výuky bylo mnohem méně dramatické než nebohé kousnuté dítě (doufejme, že mělo kousnuté i kousající dítě všechna očkování...) a bylo spíše vítané - přeci jenom kdo by se nechtěl poté, co slyší o druhé světové válce, podívat na oblíbeného dinosaura syna naší přednášející? (Jakýkoliv dinosaurus se cení, i když to nebyl můj oblíbený stegosaurus... )


Součástí předmětu bylo i pátrání po Norácích - tedy hlavně jejich potomcích. A tohle, abych se přiznala, byla část, ze které jsem měla největší obavy. Na začátku jsme si vybrali osm Noráků, které jsme se poté snažili dohledat. A to hledání nebylo úplně nejjednodušší. Pro mě byla největším problémem komunikace s úřady. Ačkoliv většina lidí, které jsem oslovila, se ozvala zpátky, ať už s informací nebo s radou, koho kontaktovat, některé úřady mi ještě pořád neposlaly odpověď (a samozřejmě aby toho nebylo málo, tak jsou vždy úřední hodiny v dobu, kdy tam mám já něco jiného). Ale pořád doufám, že se někdo z nich ozve zpátky... Dalším problémem bylo to, že i když jsem neměla zas až tolik předmětů, během zkouškového jsem se nezastavila (kombinace Mortaxu a Norské lexikologie se ukázala jako téměř smrtící) a jako třešničku na dortu mi ještě během semestru vyoperovávali poslední osmičku... Naštěstí nebyl problém se s vedoucími předmětu dohodnout, což mi několikrát před deadliny zachránilo krk.


A co všechno mi předmět dal a proč o něm vlastně píšu?

Co musím zmínit jako první je to, že jsem se díky předmětu naučila napsat grantovou žádost. A taky jsem se dozvěděla spoustu věcí o problematice, o které jsem na střední vůbec neslyšela. Takže pokud se bude otvírat znova, tak rozhodně doporučuju!

A kdybyste náhodou znali někoho, jehož příbuzní byli totálně nasazení do Norska, tak informace posílejte sem: noraci@ff.cuni.cz

Často se mi zdá, jako by to bylo včera, kdy jsem nastoupila na vysokou školu.

Ona věc se má tak. Když chodíte na střední/gymnázium, neustále vás někdo kontroluje. Každý učitel vám nezapomene třikrát denně připomenout hrozbu maturity, domácí úkoly musíte nosit podepsané od maminky a na záchod si kolikrát nesmíte ani dojít, pokud už bylo při téhle hodině víc lidí, protože podle logiky některých vyučujících má celá třída spojené vylučovací cesty.

Je to tak od úplného začátku školních let, a tak je pro mnohé žáky možná těžké přejít jako lusknutím prstu do dospělého života.

Takže musím říct, že co pro mě byla největší rána, bylo to jak bezprizorně jsem se najednou po škole pohybovala. Nikdo nekontroloval kde jsem, když jsem přišla pozdě, když jsem se zeptala zda můžu jít na záchod, vyučující se na mě podívala přinejmenším divně, a nikdo na mě nekřičí ať si přezuju boty. Ani v zimě? cosetoděje

A, alespoň v mojí situaci, si na tohle všechno člověk zvyká moc dlouho. Tak dlouho, že najednou má zadanou bakalářku a ještě ani neví jak funguje kreditový systém. (ne, to je lež, kreditový systém, ač se ještě den před začátkem školy zdá nepochopitelný, pochopí každý čerstvý vysokoškolák během dvou dnů. Protože mu nic jiného nezbývá. Ale funkce sisu, moodlu a jiných důležitých věcí nám jsou tak nějak občas stále záhadou.)

A tak se stalo, že najednou z ničeho nic už je to dva roky co jsem se přistěhovala do Prahy, najednou mám zadanou bakalářku, a řeším státnice a přijímačky. (pomoc).

A jak takové téma bakalářky vybrat? A kdy začít něco takového řešit? Tolik otázek a vzhledem k tomu, že většina lidí tohle ještě nikdy nedělala a ani už nikdy dělat nebude, tak ani žádné odpovědi.
Já osobně, jsem začala řešit bakalářku někdy ke konci druhého ročníku. A setkala jsem se s různými reakcemi. 
"To už??? Já myslel že je jěště spooooustu času."
"Teprv? Neřešíš to nějak pozdě? To já už mám dávno i téma."
"Neser s bakalářkou, Tino." (ano, s touhle nejčastěji.)

Věc se má tak, na tohle asi není ten správný čas nikdy.

Nejhorší na tom všem je asi začít. Já osobně už na gymnáziu psala podobnou práci. Bohužel téma na které jsem psala mi bylo nabídnuto, poněvadž naše muzeum mělo připravené pár témat která by se jim hodila zpracovat dějepisnými maturanty a já k němu tedy přišla jako slepá k houslím. Dokonce mi i poskytli veškeré materiály, takže jediná moje práce byla materiály pročíst a sepsat. Řekla jsem si ale, že v bakalářce bych ráda zpracovala něco co mě opravdu zajímá a tak jsem po velice dlouhém dumání došla ke dvěma tématům - zkoumání ligvistických struktur v knihách mého milovaného Charlese Bukowského, nebo zkoumání výslovnosti angličtiny u dětí. Vzala jsem svá dvě témata a šla za Tetou našeho ústavu (pro více informací klikejte zde: https://www.facebook.com/tetabruhova/), kde mi bylo řečeno "No, na to jedno téma asi nic nenapíšete a s tím druhým Vám nepomůžu". Samé překážky. A tak jsem byla s tím tématem na které něco napsat jde nasměrována k člověku, kterého jsem sice nikdy neviděla, ale který mi s ním prý pomůže.

Kdybych řekla že jsem se u psaní e-mailu "dobrý den, neznáme se, ale nechcete mi vést bakalářku?" třikrát nesložila, tak bych lhala, ale k mému štěstí mi bakalářku vést chtěl a dokonce z toho byl velice nadšen. Z mých neúplných představ jsme vytvořili smysluplné téma a vývoj výslovnosti angličtiny u českých dětí se najednou stal reálným výzkumem.

Můj výzkum obsahuje mimo jiné nahrávky výslovnosti u 40 dětí, a sehnat je se může zdát jako snadný úkol - měla jsem totiž kontakty i jasný plán: v září, kdy já ještě do školy chodit nebudu a děti už ano, půjdu do dvou škol, děti nahrajeme a bude to v klidu. No, řekněme že dostat podepsané souhlasy se zpracováním osobních údajů od dostatečného počtu dětí není tak jednoduchý úkol jak se zdá. Ale povedlo se, a děkuji všem sílám co mi nakonec umožnily nahrávky získat, protože jsem slyšela o několika případech, kdy testování ve školách překazil koronavirus. Ale i tak jsem se potýkala s dost případy jako "no, Anička říkala že jí to maminka podepsala, ale nechala ten souhlas doma."

Musím ale říct, že skvělé bylo testování na mém bývalém gymnáziu, kde angličtinu učila moje bývalá angličtinářka a do primy (děti staré cca 11-12 let), kterou jsem potřebovala otestovat, chodila moje sestřenka. Souhlasy měli všichni, vždyť přece přijela testovat Lucky sestřenka, a ta chodí na vysokou školu a potřebuje nás do nějakého výzkumu! Trochu jsem se cítila jako celebrita, když jsem přišla po boku mé bývalé vyučující do třídy a strhla se lavina hlasů: "To je moje sestřenka!" "Fakt jo?" "Hustý!" Navíc mi byla poskytnuta celá hodina angličtiny i část následujícího tělocviku pro testování a musím říct, že jsem z toho měla vážně dobrý pocit, narozdíl od tříd, kde jsem byla ráda, že mi souhlas přinesly dvě děti ze třiceti.

Jak už jsem zmiňovala, chtěla jsem si vybrat téma které mě bude bavit a u kterého si myslím, že mu budu rozumět. A dobře jsem udělala, že jsem si takové vybrala. Protože když mi začaly za prdelí hořet první deadliny, tak jsem byla ráda, že se to téma vlastně píše samo, protože tomu rozumím. Napsala jsem první polovinu práce (teoretickou část), začala zpracovávat nahrávky a...

Zavřeli nám školu.

No. A tak tu sedim v karanténě a dopisuju tenhle už půl roku rozepsaný článek abych nemusela psát bakalářku. A polemizuju nad tím, jak je možný, že už jsem skoro u státnic, vždyť je to jako včera, co jsem se nastěhovala na kolej.

Tinka :*

Statistika tohohle blogu mluví jasně - nejvíc vás ze všech našich vysoce kvalitních článků bavil ten můj, který jsem napsala před rokem o spolubydlení se satanovým potomkem (paměť si můžete osvěžit zde). Přesně proto vám po roce čekání přináším další díl pořadu o bydlení na koleji. Tentokrát na téma stěhování.
Bydlím na koleji, která se skládá ze tří bloků a každé léto se jedna třetina koleje zavírá. Tentokrát to vyšlo na třetinu, kde bydlím já. Oznámení jsme dostali asi měsíc předem formou letáku na nástěnce na chodbě. Můj blok měl být vystěhovaný 28.6. a na ubytovačce jsem dostala informaci, že stěhovat se budeme moct už od 20.6. Pohodička, říkám si, na stěhování budu mít týden. Haha. 20.6. přijdu na ubytovačku, že si jdu pro pokoj - "bohužel se ještě nikdo nevystěhoval". Jdu tam tedy znova za dva dny, za čtyři dny - pořád ta stejná písnička. Sice byli všichni moji sousedi už dávno přesunutí na zbývající dva bloky, ale z celé obrovské koleje se ještě neuvolnilo ani jedno místo pro chudáka mě. Dva dny před plánovanou uzavírkou koleje jsem se zeptala, co teda budu dělat, jestli mi nepřidělí letní pokoj a ubytovací ženy byly moc vtipné "si vás vezmeme domu, haha" HAHA to je srandy.


Pokoj jsem dostala, pokud mě paměť neklame, 26.6., měla jsem tedy necelé dva dny na to se komplet přestěhovat. Nový pokoj byl... výzva, stejně jako celý blok. V pokoji byly díry ve zdech, psychadelické obrázky na zdech, nad zrcadlem létající drak s krtečkem a ve skříni všechno potažené balicím papírem s dinosaury. Stěhovala jsem se s tím, že za 10 týdnů to všechno potáhnu zase zpátky, takže to prostě nějak přežiju. A pak jsem se rozhodla prozkoumat sprchy. Na patře, kde jsem byla zrovna já ubytovaná, nebyly u místnosti se sprchami dveře a u některých sprch, které byly dělané zřejmě někdy před Kristem, nebyly ani závěsy. Na jiných patrech měli aspoň dveře, ale jinak to byla stejná bída. Sprchovat jsem se tedy chodila nejdřív na jiný blok a pak jsem to vzdala a chodila do přízemí, kde sprchy byly sice lehce plesnivé, ale nohy mi to nesežralo.



Říkala jsem si ale, že je velký plus, že bydlím na léto sama a můžu se roztáhnout přes celý pokoj. Tak si jednou sedím na posteli, koukám se na The Office a najednou se odemknou dveře. Já měla zamčeno (po několika násilných dobýváních se do mého pokoje, kdy si lidi zřejmě spletli dveře) a klíč v zámku. Ve dveřích stojí holka "ahoj, já jsem tvoje spolubydlící" a já si řikám "no, to je skvělý". Ještě to byla Ruska, takže mi bylo jasný, že ta domu nepojede a bude tam pořád. Tak jsem se zvedla a začala jsem přendavat věci z její půlky pokoje na svojí. To mě zastavila, že bydlí u kamarádky a tady má jenom věci. Otevřela skříň (což byla jediná část pokoje, kterou jsem nezabrala) a tu měla PLNOU SVÝCH VĚCÍ. Otázkou zůstává jak dlouho tam bydlela? A jak často tam chodila, když jsem nebyla doma? Bydlela tam dřív než já? Aaaa.


Možná si říkáte, proč se vůbec zavírá třetina koleje každé léto. Prý je to kvůli generálnímu úklidu. V dokumentu, který vydávají koleje a menzy a kde je ceník a všechno, se taky píše, že pokud se musíme na výzvu ubytovatele přestěhovat po koleji, máme nárok na jednorázovou slevu 500 Kč a to stejné i při stěhování zpět. Dostala jsem jí? Samozřejmě, že ne. Bylo mi řečeno, že na ni nemám nárok, protože to se vztahuje pouze na rekonstrukci. Nevztahuje. Má cenu se tady hádat s důkazem v ruce? Nemá. Každopádně - úklid. Tak ten proběhl asi na dvou pokojích z celého bloku. Přibližně tak týden před tím, než jsme se měli stěhovat zpátky, jsem viděla PRVNÍHO dělníka, jak škrábe zeď v JEDNOM pokoji. (Já se omlouvám za ten caps lock, ale mě to nedá.) Můj pokoj bohužel neměl to štěstí být vyvoleným a změnilo se tu toho velmi málo.


O úklidu vážně pochybuju, protože mám pocit, že když jsem se sem před týdnem poprvé vrátila, tak že jsem u skříně našla svůj drobek z června. Jediná pozitivní změna, kterou jsem zaregistrovala je, že nám vyměnili tři ze čtyř zásuvek a vypínač. Tak proud mě tu už možná nezabije. Nad stolem spolubydlící byl už loni nalepený nápis "eat, pray, love", který tam bývalá spolubydlící nechala, protože kdyby ho strhla, tak s ním strhne i tu krásnou, zelenou barvu ze zdi. No a nějaký odborník se v létě pokusil nás nápisu zbavit, asi tak v polovině procesu zjistil, že trhá i zeď a nechal toho. Takže teď je tu kus bílý odhalený zdi a napůl sundanej nápis. V tuhle chvíli ještě nemám žádnou lidskou spolubydlící, ale sama rozhodně nebydlím. Často mě totiž chodí navštěvovat armády mravenců. A jsou tak odolný, že i když na ně šlápnu svojí celou vahou a smotám je v prstech do kuličky, tak běží dál. Ale zas na druhou stranu má člověk aspoň s kym pokecat.


Zajímavostí je, že jsem dneska narazila ve fb skupině naší koleje na dotaz, co se nám změnilo na pokojích a u každého je to něco jiného. Obecně zmizel zbytek kolejních lampiček, někomu vymalovali pokoj, někomu natřeli radiátor, někomu vyměnili komplet všechen nábytek. Dělá mi velkou radost, že já mám tu čest, že u mě se rozhodli vytvořit na zdi umělecké dílo "bílá stržená skvrna".


Bydlení na některých kolejích je opravdu zážitek. Jestli jste na tom jako já, tak buďte silní, jestli takové štěstí nemáte a bydlíte na nějakym pěknym místě, tak je mi vás líto. Přicházíte o spoustu srandy.
Džejna.

PS: Všechny moje kytičky přežily! Jsem oficiálně zahradnice.

Tak jsem zpět s dalším reportem z letní školy. Tentokráte o tom, jak to celé proběhlo, co všechno se stalo a kolik vodky s sebou ty Polky přitáhly.

Krátká odpověď: proběhlo to strašně rychle, stalo se toho hodně a vodky bylo asi tak... 10 flašek.

A teď k té delší odpovědi.

Jak už jsem zmínila v předchozím článku, University of Agder (UiA) má svůj vlastní kampus. A co si myslím o kampusu já? Miluju ho. Do školy jdu pěšky asi tak 10 minut. Má vlastní obchod s jídlem hned u fakuty. A knihkupectví! Přímo u hlavní budovy!! A některý ty knihy jsou zlevněný!!! (knihy v Norsku jsou fakt strašně drahý... od 500 českých korun výš) A kromě knih mají i univerzitní mikiny (samozřejmě jsem si hned jednu koupila, jinak bych se ani nemohla vrátit domů), trička, hrnky (ale ffcuni plecháčku se nemůžou rovnat) apod. Mimo jiné je tu kromě knihovny i školka a vnitřní i venkovní posilovna.

A zhruba 5 minut od kampusu je les, ale k tomu se ještě dostanu.

První z našich přednášejících (a jediný, o kterým budu mluvit) se jmenuje Kari. Kari se zaměřuje na literaturu, takže první dvě přednášky jsme měli s ní. Je to také vedoucí celé letní školy, takže nás tu má na povel. Jezdí s námi na všechny exkurze, vše nám vysvětluje a dává nám tipy na to, kam se můžeme jít podívat. Musím rovnou uznat, že je to úžasná a milá přednášející. Vlastně asi jedna z nejlepších, jaké jsem kdy potkala. A teď k přednáškám.

První dvě se zabývaly dvěma z nejvýznamnějších norských autorů - Knut Hamsun a Henrik Ibsen. O obou jsme se již učili na přednáškách v Praze, ale nutno podotknout, že to nebylo tak do hloubky. Věděli jste například, že Ibsen byl původně lékárník? Texty, které jsme měli číst, byly ukázky z jejich děl/celá díla, takže si mohu repertoár přečtených knih rozšířit o to, že jsem přečetla Noru aneb Domeček pro panenky v originále. A potom taky poměrně morbidní Hamsunovu povídku Kvindeseir. Hamsun jako autor je v Norsku uznávaný. Ale Hamsun jako člověk? To už moc ne. Je poměrně kontroverzním autorem, a to především kvůli svému příklonu k nacismu. A teď v rychlosti pár příkladů ostatních přednášek: historie Norska jako námořní velmoci, vývoj norštiny, náboženství moderního Norska, norské filmy a mnoho dalších. Ale dost bylo o škole, pokračujeme k troše toho studentského života.

Přednášky máme každý všední den, začínáme v devět ráno a končíme ve tři. Většinu volného času trávíme ve městě. Do centra se jde z kampusu zhruba půl hodinky. Jediný problém je, že obchody mají v létě zkrácené otevírací doby. A v neděli zavřeno úplně. Kromě vycházek do města jsme se několikrát taky vypravili do blízkých lesů. Jak říkají Norové: "Ut på tur aldri sur!" 5 minut od kampusu a člověk se ocitne v přírodě. 20 minut a člověk narazí na krásně čisté jezero. A protože ani Norsku se vlna veder nevyhnula, tak jsme se několikrát v onom jezeře i koupali. A taky v moři. (počet snězených zmrzlin: 5; počet spálenin od sluníčka, protože opalovák je pro slabochy: 7)

Musím říct, že až na výjimky jsme se poměrně rychle spřátelili a vytvořili super kolektiv. Dokonce jsme si uspořádali dvě oslavy. Nejprve jen rychlý večírek dva dny po začátku kurzu a následně i oslavu narozenin. Bylo pár věcí, které mě na našich večírcích překvapily. Tak za prvé: co všechno se dá uvařit/upéct v kuchyni na koleji s jedním hrncem, jedním plechem a strašně vysokými cenami za jídlo. Například roláda, zapečená ryba s těstovinami, nebo švýcarský koláč (na který jsem dokonce dostala recept - v norštině) a potom taky nekončící množství těstovin - které momentálně už nechci měsíc ani vidět. A co je kromě jídla na správném studetském večírku potřeba? Alkohol. A navazující otázka, co je v Norsku pomalu dražší než zlato? Ano, hádáte správně. Alkohol. A tím se dostáváme k druhé věci co mě překvapila. Čekala jsem, že si každý nějaký ten alkohol doveze. Ale myslela jsem si že to bude třeba flaška vína (jako jsem měla v kufru já) nebo třeba nějaké pivo. Co jsem rozhodně nečekala, byla vodka. A její množství. Takže se párty pomalu rozjíždí a všichni se seznamujeme, když v tu najednou přede mnou přistane panák vodky. Což se následně ještě několikrát během večera zopakuje (přestala jsem počítat po 9. panáku, ale bylo jich rozhodně víc, protože jsme skončili v jednu ráno...) Chvílema mám pocit, že ty Poláci tu vodku snad nějak kouzlej ze vzduchu.

A nyní zpět ke škole. V minulém článku jste si mohli přečíst moje hysterčení nad ústní prezentací a esejí. Takže si myslím, že je na čase se k tomu tématu vrátit. Ústní prezentace. Aktivita, kterou z duše nenávidím. Anyhow. Teď momentálně je den před prezentací a dostáváme se zpět k mojí prokrastinaci. Nerada se opakuju, tak jen rychle zmíním, že nemám připraveno nic a píšu článek. Každopádně. Prezentace má mít 10 minut, máme mít připravený power point a nesmíme číst z papíru. Pár slovíček a osnova jsou povoleny, ale mluvit musíme spatra. A samozřejmě musí být v norštině. Naštěstí jsem po těch dvou týdnech poměrně dost rozmluvená. Jako téma si můžeme vybrat cokoliv, co souvisí s Norskem, takže máme volné pole působnosti. Já jsem si vybrala jako svoje téma Náboženství starých Seveřanů - měla jsem ho dva semestry v Praze, takže mám pocit, že se v něm poměrně vyznám. Na esej máme naštěstí ještě další dva týdny. Jak už jsem zmínila, 1500-2000 slov v norštině, téma si můžeme vybrat ze všech přednášek, které jsme měli, nebo co bylo během přednášek zmíněno. Takže nakonec to nevypadá zas až tak složitě, jak se zdálo.

Takže jak bych hodnotila svůj zážitek z letní školy v Norsku? 11/10 anglistek doporučuje!

Sedím na posteli a panikařím. Přede mnou leží na zemi otevřenej kufr, kterej je prostě tak plnej, že nejde zavřít. Ne, nestěhuju se pryč z domova. Nebo alespoň ne na dlouho. V rámci jakéhosi záchvatu šílenství jsem se zapsala do výběrového řízení na letní školu. Do Norska. Protože mám dvouobor a lektorka mi řekla ať to zkusím, že to bude super. No. Nutno podotknout, že mně to tehdy přišlo taky jako super nápad. A teď tu sedím na posteli, okolo mě bordel, že se nedá ani projít, a za 3 hodiny vyrážím na letiště. Teď už mi to tak super nepřijde. Ale to se tak trochu předbíhám. Přetočme to tedy všechno zpět na začátek.

Když mi přišel od lektorky mail s odkazem na letní školu v na Univerzitě v Agderu (ve městě Kristiansand - páté největší město Norska, počet obyvatel cca 86 000) řekla jsem si proč ne? Téma školy - literatura, kultura a jazyk v Norsku - je něco co mě zajímá a stejně bych jinak celé léto strávila doma (plottwist, nakonec jsem z léta doma asi jen 3 týdny, ale k tomu se dostanu v dalším článku), takže jsem si podala přihlášku. Potom co jsem přes internet nahrála potřebné dokumenty - kromě výpisu známek ze SISu a certifikátu angličtiny taky ještě doporučující dopis od lektorky a kopii mauritního vysvědčení - už mi nezbývalo nic jiného než čekat na odpověď, která se zobrazí na jejich webové aplikaci.

A odpověď se zobrazila. Akorát trochu jiná než jsem čekala. Přesně tak. Moje žádost nebyla přijata. Nebudu lhát, nejdřív se mi strašně ulevilo. Abych byla upřímná, tak nesnáším změny. Po prvním pocitu úlevy mi to bylo samozřejmě líto, ale po dvou týdnech jsem se s tím, že se do Kristiansandu nepodívám, tak nějak smířila. Takže si dovedete představit moje překvapení, když mi najednou přistál ve schránce email, že mě nakonec vzali. Takže začalo řešení dopravy (každý student si ji zařizuje sám). A já si dopravu zařídila letecky. Se dvěma přestupy. Vtipný na tom je, že jsem nikdy nikam neletěla sama. Ani jsem nikdy předtím na žádném letišti nepřestupovala... A jak se pak dostanu z letiště k univezitní budově? No, to vyřeším, až na to budu mít čas.

V prvním emailu mi - po zaplacení 800 norských korun za ubytování - přišly instrukce, jak se na to ubytování přihlásit. S odkazem a s postupem hezky rozepsaným krok po kroku. Ale to by to nebylo ono, kdyby se mi to nějak nepokazilo. Nuže. Co se tedy vlastně stalo? Krátce řečeno měli bug v systému. A dlouze? Nešla mi poslat přihláška. Ať jsem dělala, co jsem dělala, prostě to nešlo a skákal mi tam Error. Co s tím? No. Zkusila jsem poslat přihlášku z počítače doma, tam mi to nešlo, tak že by to bylo mým počítačem? Ve chvíli, kdy mi skákal error na mým mobilu, na mobilu mojí mámy, na tabletu, na počítači v práci i na našem starým desktopu, kde jsou ještě Windows XP, mi došlo, že asi nebude chyba na mém přijímači. Takže jsem napsala mail na podporu. Tam mi během 5 minut odpověděli, že to mám zkusit přes jejich aplikaci a ne přes internetový prohlížeč. Hurá! Problém vyřešen... Tak a odeslat přihlášku... Error sending application, application not sent. Abych byla upřímná měla jsem chuť se v tuhle chvíli na všechno vykašlat a vyhodit mobil z okna. Nakonec jsme se po asi 10 mailech dopátrali k jádru problému. Bug v systému. Nuže bydlení bylo nakonec úspěšně zařízeno a mně se zvedl kámen ze srdce. Asi tak na týden.

Posupně mi začaly chodit emaily s informacemi o letní škole. Nejdřív rozvrh. Pohodička. Hamsun, Ibsen, exkurze... MOMENT. Co je tohle v tom posledním dni? Ústní prezentace na 15 minut?? Prezentace projektu??? Esej v norštině, co má 1500-2000 slov???? A oh fuck, norština na jaký že to úrovni? Na akademický úrovni k rozboru literatury????? Kam jsem se to proboha přihlásila??????

No a aby toho k tý eseji nebylo málo, postupně mi začaly chodit emaily s textama. Emailů bylo celkem osm, textů dohromady něco kolem 30. Začaly chodit během zkouškového, takže jsem si přirozeně řekla, že je začnu číst jakmile mi zkouškové skončí. Ale po zkouškovém se mi ozval můj milý kamarád. Možná ho taky znáte. Říká se mu Prokrastinace. (Pokud byste se o tom, jak to v mysli takového prokrastinátora vypadá, chtěli dozvědět něco víc tak doporučuju TEDtalk Inside the mind of a master procrastinator na Youtube.) No takže jak to nakonec s texty dopadlo? Všechny jsem je odložila. Přečtu si je na letišti a v průběhu letní školy.

Tak a dostáváme se zpět k mojí situaci. Sedím na posteli. Přede mnou kufr, který nejde ani zavřít. Vedle kufru na asi tak čtyřech hromadách jsou věci, který si ještě potřebuju vzít. Je jedenáct večer. Na letiště vyrážím ve tři ráno. A místo toho, abych dobalila a šla si lehnout, si už potřetí pouštím Good Omens. Je to moc dobrej seriál. Fakt že jo. Adaptace knihy Good Omens, napsaná Terrym Pratchettem a Neilem Gaimanem. Jestli máte chvíli, rozhodně dopooručuju jak knihu, tak seriál (kde, jen tak mimochodem, hraje David Tennant). A uprostřed týhle svojí hysterie ještě začnu psát příspěvek na blog o tom, jak moc jsem zoufalá. Prostě konstruktivní řešení mojí situace. Je půlnoc a já mám konečně dobaleno. Ale usnout nemůžu. Proč? Inu, vraťme se zpět ke třetímu odstavci... Přesněji řečeno k posledním dvou větám. No, takže místo toho, abych si šla na chvíli lehnout, zoufale hledám spojení z letiště k univerzitě. Nakonec jsem ho našla, na to, jak je to město malý, má poměrně hezky zařízenou dopravu. Ale k tomu se ještě dostanu později. Jdu spát (na cca tak hodinu a půl...)

Je to tady. Je půl třetí ráno a já se hrabu z postele. Rychle se oblíkám a vyrážíme na letiště. První letadlo odlétá v 6 ráno. V sedm hodin a deset minut už lezu z letadla ve Frankfurtu. Kde teď musím 3 hodiny počkat na další let. Zapadnu s mobilem v ruce na svůj gate a jdu číst ty texty... Konečně je čas nastoupit na můj druhý let. Do Osla. Je to vlastně poprvé co vůbec v Norsku budu. A to už dva roky studuju norštinu. Trošku paradoxní... Ve Švédsku i Dánsku jsem už byla dvakrát, ale v Norsku ještě ani jednou. Každopádně. V Oslu musím vyzvednout svůj kufr a provézt ho přes proclení. Potom nahoru na check-in, znova projít kontrolou a najít správný gate. Je pár věcí co mě na letišti v Oslu překvapilo. Tak za prvé. Funguje tam Eduroam. A to dokonce i líp než na fildě v hlavní budově. A za druhé? Je to fakt moc hezký letiště. Na to, že je v hlavním městě, je překvapivě klidný. A třetí překvapení? Všichni jsou moc milý a ochotný pomoct. Příjemná změna! No a po dvou hodinách čekání se jde na poslední přelet. Trvá jen 45 minut a já vystupuju na maličkým letišti v Kristiansandu. Vyzvednu kufr a jde se na ten autobus. Zajímavě mají vyřešený placení jízdenek. Člověk si samozřejmě může koupit jízdenku u řidiče. Ale aby byl urychlenej nástup a autobus neměl zpoždění, tak si může člověk taky koupit lístek přes jejich aplikaci. A to s poměrně velkou slevou (o čtyřicet procent). Chvíli se motám po kampusu, v jeden okamžik to dokonce vypadá, že jsem úplně ztracená. Naštěstí se zničeho nic zjevila náhodná norská studentka, která mě nejenom dovedla k budově, kterou jsem potřebovala, ale ještě mi pomohla vyřešit to, že tam nebyl nikdo, kdo by mi předal klíče od pokoje na koleji.

Teď momentálně sedím na balkónku se dvěma ze svých tří spolubydlících. Každá máme vlastní pokoj i koupelnu, vlastně spolu sdílíme jen kuchyni, kout s jídelním stolem a onen balkónek. Před půl hodinou jsme se vrátily z úvodní večeře. Je nás na letní škole třicet, seděli jsme na vrcholku věže univerzity, jedli jsme pizzu a povídali si. Postupně jsem si uvědomila, že jsem vlastně hysterčila poměrně zbytečně, nikdo tu nemluví perfektně norsky a nikdo nehrotí, když někdo udělá chybu. Moje dvě spolubydlící jsou z Polska a hned jsme si padly do noty. Pijeme tu čaj s třešňovou vodkou a právě jsme zjistily, že ani jedna z nás nepřečetla všechny texty. Vlastně jsme jich dohromady přečetly ani ne pět...

Vi sees senere!

Jak jistě každý student anglistiky (a dalších literárně zaměřených oborů) ví, podstatná část zkoušek v našem oboru je založená na tom, že student během zkouškového napíše esej a ta bude započítaná jako zkouška. Ale napsat takovou esej o zhruba 2000 slovech není nic jednoduchého. Obzvláště vzhledem k tomu, že (a tohle pro dvouoboráře platí dvojnásob) kromě esejí se musí stihnout napsat testy, seminární práce a obvykle také chodit do práce. A navíc ta esej nikdy není jedna. Vždy se jich sejde celá tlupa. Takže jak na to?

Zadání většinou studenti obdrží už na začátku semestru nebo alespoň před začátkem zkouškového (prostě těsně před Vánoci). Ale kdo by psal eseje takhle brzo, že? Ne, ne. Nejdřív se musí pořádně rozmyslet téma, prozkoumat možné sekundární zdroje, dokoukat ten seriál, užít si Vánoce, přečíst knihy zpod stromečku, sníst strašně moc bramborového salátu a cukroví, ale hlavně relaxovat, než začne stres z testů. Takže se psaní odloží na konec prosince. Jenomže co je na konci prosince? Silvestr. A během Silvestru se prostě esej napsat nedá, protože je hluk z rachejtlí. A když není hluk z rachejtlí tak je alkohol. A eseje napsané ve stavu opilosti prostě... neodpovídají očekávání přednášejících. Tak to necháme na 1. ledna a jako předsevzetí... méně prokrastinace? A tu esej toho prvního ledna vážně začnu psát, jakože fakt. Vstanu hezky brzo a čím dřív začnu, tím dřív to mám za sebou.

A nebo taky ne. Minulé já je svině. Pilo jeden drink za druhým, drinky prokládalo šampaňským nebo vínem a šlo spát pozdě večer (nebo spíš brzo ráno). A moje přítomné já? No, tak zaprvé strašně zaspalo a zadruhé je mu vážně špatně a fakt se necítí na psaní eseje. Takže... zítra?

A zítra (nebo teda spíš dneska) se fakt začlo! Takže. Založit dokument? Done. Upravit řádkování? Done. Nastavení písma? Done. A co teď? Hmmm... Na vršku to-do listu je hned na vrchu 'začít číst knihy na esej' ale jakoby... nejdřív je potřeba zkontrolovat facebook, instagram, twitter, tumblr, vine (rip in pieces),  linkedIn, youtube, snapchat a myspace, prostě udržovat sociální kontakty žejo. A na to čtení se můžu vrhnout kdykoliv budu chtít, vůbec nestrávím celý den tím, že se budu koukat na youtube na videa s kočičkama a na videa o výrobě mýdla a pak ještě napíšu příspěvek na blog o tom jak psát esej (kterou následně zapomenu uploadnout, takže se na stránkách objeví zhruba v půlce zkouškového v létě, jujky...). No a v jednu ráno se potom poplácám po rameni za celou tu tvrdou dřinu, píli, a vynaloženou snahu a jde se spát.

Ranní ptáče dál doskáče, ale tohle ptáče se vzbudilo a nemá kam doskočit. Hlavně proto, že mu přijde, že je potřeba kompletně uklidit celé jeho prostředí, protože přece v tomhle bordelu se nedá soustředit na čtení knih na esej. A ani na vyhledávání zdrojů. Takže s chutí do toho a jé hele, tuhle knihu, která byla zahrabaná pod bordelem na stole, si to ptáče před týdnem chtělo moc přečíst, ale nemohlo jí najít... No času na esej dost, tak si chvilku počtu, zasloužím si pauzičku!

Kniha přečtena! Nemá s mojí esejí vůbec nic společného, ale whatever. Nu což, už je pozdě a na tu knihu na esej se musím fakt hodně soustředit. Tak jí přečtu zítra, až se vrátím domů z práce.

Do kanclu, z kanclu... No a prostě už nemám po 9 hodinách v práci energii číst knihy na esej no. Judge me all you want. Takže o víkendu to přečtu a začnu i psát.

A tak přijde víkend, ale co se nestane. Prostě, jak člověk chodí přes týden do práce, tak se mu doma nahromadí strašně moc restů. Takže se místo toho čtení knih a psaní eseje nakonec pere, žehlí, vaří na příští týden, no a prostě se dělá spousta dalších neodkladných činností. A takhle to vypadá zhruba tak až do týdne před deadlinem, kdy se to celé tak trochu změní...

Pondělí, 7 dní do deadlinu:
Eh, to je ještě spousta času, začnu psát zítra.

Úterý, 6 dnů do deadlinu:
Ok, začíná mi docela docházet čas... Ok, je načase zajít po práci do knihovny (nebo na internet) a sehnat si už konečně tu knihu, co mám mít přečtenou... No a za odměnu jedno video na youtube... jé ale tak tenhle ted-talk vypadá zajímavě, ale pak už fakt začnu. Ale místo toho slibovaného začátku akorát tak pokračuju po skluzavce dolů. Takže co bylo jedno zajímavý video se najednou evolvovalo do... asi tak dvacátého 'zajímavého' videa, kde ze sebe nějaká holka pomocí barev na obličej udělala fakt realistickýho Darth Maula. Dobře, zajímavý to je, ale s mojí esejí to nemá vůbec nic společnýho...

Středa, 5 dnů do deadlinu:
Po práci konečně začnu číst. První kapitola... *zív* druhá... možná bych si měla udělat kafe? NaH, to dám... tře...*zzzzzzzzz*

Čtvrtek, 4 dny do deadlinu:
Doprdele, já kráva blbá, měla jsem si udělat to kafe, aaaaaaaaaaaaaaaaa. Večer to snad už konečně dočtu, ksakru.

Pátek, 3 dny do deadlinu:
Ok jsem v půlce knihy. Proč jsem já kráva nezačala dřív???? Ok. Hlavně nepanikařit (ručník mám). Imma shmoop it. Dobře, děj vím. Tak teď najít další zdroje. Hmmm tohle zní dobře... A... Nemám přístup přes mojí instituci. Thanks a lot jstor... ¯\_(ツ)_/¯ Jde se na ukaž, nakonec je stejně lepší... No tak mám nastahovaný další zdroje, teď je ještě přetáhnout do vlastní složky. Aha. Ve složce se staženýma souborama mám fakt strašnej bordel, to bych asi měla zítra uklidit, ještě než začnu, abych třeba nějakej ten zdroj omylem nepřehlídla...

Sobota, 48 hodin do deadlinu:
No tak složku mám uklizenou. A tím veškerá moje dnešní práce skončila... upsie...

Neděle, 24 hodin do deadlinu:
Tak jsem konečně začala psát. No, jde to ztěžka, co si budeme nalhávat. Tak nějak jsem vypotila půlku odstavce a pak mi došly nápady. Ale ksakru, prostě dneska už to fakt musím napsat a přibližující se deadline mi solidně zvyšuje hladinu adrenalinu...

12 hodin do deadlinu:
Tak jsem se do toho pořádně opřela. Jsem zhruba v půlce, mám v sobě 3 hrnky kafe a pomalu začínám pociťovat třas ve všech končetinách...

2 hodiny do deadlinu:
Ok. Mám dopsáno. Teď ještě dodělat bibliografii a sekundární zdroje... Jak moc bude vadit že to mám všechno z internetu? Nu což. Teď už je to všechno jedno. Prostě tam hold budou jen zdroje z internetu a jedna jediná osamělá kniha - a to ta, kterou mám rozebírat. Tak teď ještě proofreadnutí a rychle to prolítnout jestli mi to aspoň trošku navazuje a dává smysl...

30 minut do deadlinu:
Ugh. Na jakej že to mail to mám poslat? A jak sakra zahájit email, když to posílám v půl šestý ráno... Good morning? Nope, na to je fakt ještě moc brzo. Dear professor? Ale já to neposílám profesorovi... a co je tohle vůbec za titul? A jaký je k němu oslovení? Občas mi přijde, že je mnohem víc jednoduchý napsat tu esej, než k ní potom smolit email. Ok, takhle je to snad v pohodě. Tak. Odesláno. Hurá! A příští esej začnu psát včas...

Tak dva až tři týdny po odevzdání většinou přijdou výsledky. Většinou už jsem za tu dobu napnutá jak kšandy u kalhot a přemýšlím nad tím, co budu dělat, jestli mi to vrátí s tím, že horší práci v životě nečetli. Mojí esej si určitě vytisknou a budou jí ukazovat příští rok s komentářem: "tak kolegové, takto opravdu ne." Stane se ze mne odstrašující případ celé anglistiky a skončím na prac... Přišly výsledky. Mám za dva. Občas si vážně říkám, jak moc dobrý bych psala eseje, kdybych začala včas...