Sedím na posteli a panikařím. Přede mnou leží na zemi otevřenej kufr, kterej je prostě tak plnej, že nejde zavřít. Ne, nestěhuju se pryč z domova. Nebo alespoň ne na dlouho. V rámci jakéhosi záchvatu šílenství jsem se zapsala do výběrového řízení na letní školu. Do Norska. Protože mám dvouobor a lektorka mi řekla ať to zkusím, že to bude super. No. Nutno podotknout, že mně to tehdy přišlo taky jako super nápad. A teď tu sedím na posteli, okolo mě bordel, že se nedá ani projít, a za 3 hodiny vyrážím na letiště. Teď už mi to tak super nepřijde. Ale to se tak trochu předbíhám. Přetočme to tedy všechno zpět na začátek.

Když mi přišel od lektorky mail s odkazem na letní školu v na Univerzitě v Agderu (ve městě Kristiansand - páté největší město Norska, počet obyvatel cca 86 000) řekla jsem si proč ne? Téma školy - literatura, kultura a jazyk v Norsku - je něco co mě zajímá a stejně bych jinak celé léto strávila doma (plottwist, nakonec jsem z léta doma asi jen 3 týdny, ale k tomu se dostanu v dalším článku), takže jsem si podala přihlášku. Potom co jsem přes internet nahrála potřebné dokumenty - kromě výpisu známek ze SISu a certifikátu angličtiny taky ještě doporučující dopis od lektorky a kopii mauritního vysvědčení - už mi nezbývalo nic jiného než čekat na odpověď, která se zobrazí na jejich webové aplikaci.

A odpověď se zobrazila. Akorát trochu jiná než jsem čekala. Přesně tak. Moje žádost nebyla přijata. Nebudu lhát, nejdřív se mi strašně ulevilo. Abych byla upřímná, tak nesnáším změny. Po prvním pocitu úlevy mi to bylo samozřejmě líto, ale po dvou týdnech jsem se s tím, že se do Kristiansandu nepodívám, tak nějak smířila. Takže si dovedete představit moje překvapení, když mi najednou přistál ve schránce email, že mě nakonec vzali. Takže začalo řešení dopravy (každý student si ji zařizuje sám). A já si dopravu zařídila letecky. Se dvěma přestupy. Vtipný na tom je, že jsem nikdy nikam neletěla sama. Ani jsem nikdy předtím na žádném letišti nepřestupovala... A jak se pak dostanu z letiště k univezitní budově? No, to vyřeším, až na to budu mít čas.

V prvním emailu mi - po zaplacení 800 norských korun za ubytování - přišly instrukce, jak se na to ubytování přihlásit. S odkazem a s postupem hezky rozepsaným krok po kroku. Ale to by to nebylo ono, kdyby se mi to nějak nepokazilo. Nuže. Co se tedy vlastně stalo? Krátce řečeno měli bug v systému. A dlouze? Nešla mi poslat přihláška. Ať jsem dělala, co jsem dělala, prostě to nešlo a skákal mi tam Error. Co s tím? No. Zkusila jsem poslat přihlášku z počítače doma, tam mi to nešlo, tak že by to bylo mým počítačem? Ve chvíli, kdy mi skákal error na mým mobilu, na mobilu mojí mámy, na tabletu, na počítači v práci i na našem starým desktopu, kde jsou ještě Windows XP, mi došlo, že asi nebude chyba na mém přijímači. Takže jsem napsala mail na podporu. Tam mi během 5 minut odpověděli, že to mám zkusit přes jejich aplikaci a ne přes internetový prohlížeč. Hurá! Problém vyřešen... Tak a odeslat přihlášku... Error sending application, application not sent. Abych byla upřímná měla jsem chuť se v tuhle chvíli na všechno vykašlat a vyhodit mobil z okna. Nakonec jsme se po asi 10 mailech dopátrali k jádru problému. Bug v systému. Nuže bydlení bylo nakonec úspěšně zařízeno a mně se zvedl kámen ze srdce. Asi tak na týden.

Posupně mi začaly chodit emaily s informacemi o letní škole. Nejdřív rozvrh. Pohodička. Hamsun, Ibsen, exkurze... MOMENT. Co je tohle v tom posledním dni? Ústní prezentace na 15 minut?? Prezentace projektu??? Esej v norštině, co má 1500-2000 slov???? A oh fuck, norština na jaký že to úrovni? Na akademický úrovni k rozboru literatury????? Kam jsem se to proboha přihlásila??????

No a aby toho k tý eseji nebylo málo, postupně mi začaly chodit emaily s textama. Emailů bylo celkem osm, textů dohromady něco kolem 30. Začaly chodit během zkouškového, takže jsem si přirozeně řekla, že je začnu číst jakmile mi zkouškové skončí. Ale po zkouškovém se mi ozval můj milý kamarád. Možná ho taky znáte. Říká se mu Prokrastinace. (Pokud byste se o tom, jak to v mysli takového prokrastinátora vypadá, chtěli dozvědět něco víc tak doporučuju TEDtalk Inside the mind of a master procrastinator na Youtube.) No takže jak to nakonec s texty dopadlo? Všechny jsem je odložila. Přečtu si je na letišti a v průběhu letní školy.

Tak a dostáváme se zpět k mojí situaci. Sedím na posteli. Přede mnou kufr, který nejde ani zavřít. Vedle kufru na asi tak čtyřech hromadách jsou věci, který si ještě potřebuju vzít. Je jedenáct večer. Na letiště vyrážím ve tři ráno. A místo toho, abych dobalila a šla si lehnout, si už potřetí pouštím Good Omens. Je to moc dobrej seriál. Fakt že jo. Adaptace knihy Good Omens, napsaná Terrym Pratchettem a Neilem Gaimanem. Jestli máte chvíli, rozhodně dopooručuju jak knihu, tak seriál (kde, jen tak mimochodem, hraje David Tennant). A uprostřed týhle svojí hysterie ještě začnu psát příspěvek na blog o tom, jak moc jsem zoufalá. Prostě konstruktivní řešení mojí situace. Je půlnoc a já mám konečně dobaleno. Ale usnout nemůžu. Proč? Inu, vraťme se zpět ke třetímu odstavci... Přesněji řečeno k posledním dvou větám. No, takže místo toho, abych si šla na chvíli lehnout, zoufale hledám spojení z letiště k univerzitě. Nakonec jsem ho našla, na to, jak je to město malý, má poměrně hezky zařízenou dopravu. Ale k tomu se ještě dostanu později. Jdu spát (na cca tak hodinu a půl...)

Je to tady. Je půl třetí ráno a já se hrabu z postele. Rychle se oblíkám a vyrážíme na letiště. První letadlo odlétá v 6 ráno. V sedm hodin a deset minut už lezu z letadla ve Frankfurtu. Kde teď musím 3 hodiny počkat na další let. Zapadnu s mobilem v ruce na svůj gate a jdu číst ty texty... Konečně je čas nastoupit na můj druhý let. Do Osla. Je to vlastně poprvé co vůbec v Norsku budu. A to už dva roky studuju norštinu. Trošku paradoxní... Ve Švédsku i Dánsku jsem už byla dvakrát, ale v Norsku ještě ani jednou. Každopádně. V Oslu musím vyzvednout svůj kufr a provézt ho přes proclení. Potom nahoru na check-in, znova projít kontrolou a najít správný gate. Je pár věcí co mě na letišti v Oslu překvapilo. Tak za prvé. Funguje tam Eduroam. A to dokonce i líp než na fildě v hlavní budově. A za druhé? Je to fakt moc hezký letiště. Na to, že je v hlavním městě, je překvapivě klidný. A třetí překvapení? Všichni jsou moc milý a ochotný pomoct. Příjemná změna! No a po dvou hodinách čekání se jde na poslední přelet. Trvá jen 45 minut a já vystupuju na maličkým letišti v Kristiansandu. Vyzvednu kufr a jde se na ten autobus. Zajímavě mají vyřešený placení jízdenek. Člověk si samozřejmě může koupit jízdenku u řidiče. Ale aby byl urychlenej nástup a autobus neměl zpoždění, tak si může člověk taky koupit lístek přes jejich aplikaci. A to s poměrně velkou slevou (o čtyřicet procent). Chvíli se motám po kampusu, v jeden okamžik to dokonce vypadá, že jsem úplně ztracená. Naštěstí se zničeho nic zjevila náhodná norská studentka, která mě nejenom dovedla k budově, kterou jsem potřebovala, ale ještě mi pomohla vyřešit to, že tam nebyl nikdo, kdo by mi předal klíče od pokoje na koleji.

Teď momentálně sedím na balkónku se dvěma ze svých tří spolubydlících. Každá máme vlastní pokoj i koupelnu, vlastně spolu sdílíme jen kuchyni, kout s jídelním stolem a onen balkónek. Před půl hodinou jsme se vrátily z úvodní večeře. Je nás na letní škole třicet, seděli jsme na vrcholku věže univerzity, jedli jsme pizzu a povídali si. Postupně jsem si uvědomila, že jsem vlastně hysterčila poměrně zbytečně, nikdo tu nemluví perfektně norsky a nikdo nehrotí, když někdo udělá chybu. Moje dvě spolubydlící jsou z Polska a hned jsme si padly do noty. Pijeme tu čaj s třešňovou vodkou a právě jsme zjistily, že ani jedna z nás nepřečetla všechny texty. Vlastně jsme jich dohromady přečetly ani ne pět...

Vi sees senere!