Naposledy, když se hrabala do kolečka a zamrazila mi úplně všechno, jsem se už naštvala jako blázen a nalepila na lednici nápis a zalepila jsem kolečko. To jí samozřejmě nezarazilo. Ale o průběhu poslední noci budu psát až za chvíli.

Další věcí byl neuvěřitelný bordel, který byl neustále kolem ní a poslední dva týdny taky nesnesitelný smrad. Ten vám asi nepopíšu jinak, než že celý pokoj smrděl tak, že se mi z toho zvedal žaludek a nešlo to vyvětrat. Fotky bordelu ale přidám. Zvlášť se podívejte na tu poslední, bude důležitá. O louži na první fotce jsem jí řekla a odpověděla mi: "Hm.", jako pokaždé, když jsem se pokoušela s ní o čemkoliv mluvit.

Jednou jsem jí řekla, ať přestane ničit lednici a vstala ve 4 ráno, když myslela, že spím, a šla to kolečkem zase snížit na minimum. Zařvala jsem na ni z postele, ať toho do prdele nechá. Nenechala. Ničila ji (a moje jídlo) dál. Naposledy, když jsem přišla domů a lednice zas mrazila jak blázen, jsem se ji požádala, ať mi tedy vysvětli, jaký v tom vidí smysl, protože já nechápu, proč tím točí. "Ale já tím netočím." Aha, tak ono se to asi točí samo. ZNOVU jsem jí řekla, ať to přestane dělat, odložila jsem si prstýnek a šla jsem se osprchovat. Když jsem se vrátila prstýnek byl pryč. (RIP prstýnku pro štěstí)

Abych taky trochu vysvětlila, proč se článek jmenuje tak, jak se jmenuje. Alena nosí strašně obrovské bombarďáky, které má celé dny rozložené přes židli (budou mě strašit do noci) a nechala je tam vystavené, i když u nás byli cizí lidé. Ale ty bombarďáky, co jí visely až ke kolenům jsem neviděla pouze já a bohužel můj nešťastný chudák chlapec. Vidělo je celé naše patro, protože oblékat se a chodit se vykecávat s mámou do kuchyně, to je moc práce. Mnohem lepší je jít někam jenom v bombarďácích a košilce. A pak si stěžovat na celoroční nemoc.

A teď se připoutejte dámy a pánové, jelikož se dostáváme až k vrcholu našeho příběhu. Tuhle sobotu jsem přišla na pokoj a ten byl ve stavu, jaký můžete vidět na poslední fotce. No myslela jsem, že mi rupne cévka. Za chvíli přijeli moji rodiče, kteří mě vyzvedávali a někam jsme jeli. Kapesníky všude po zemi, ale rozhodně ne v koši, kufry a tašky na mojí polovině pokoje, roztahaná židle. Humus. Ona celý den nikde. Večer jsem šla s kamarádkou do kina a vrátila jsem se v půl druhé ráno. Kočička ještě nespala, pořád byla vzhůru a courala po pokoji. S vytaženou lednicí. To už mi ruply nervy a seřvala jsem jí, proč do prdele vytahuje furt tu lednici ("Je v ní námraza, to se musí odmrazit," byla odpověď) a co měl znamenat ten neskutečný bordel ("Já myslela, že už se nevrátíš," argument???) Okamžitě zavolala mamince a stěžovala si, že jsem tam dneska přišla spát, že jsem jí řekla tohle a tamto a že se mě hrozně bojí. A začaly hned vymýšlet nějaký ďábelský plán, protože jsem slyšela, jak Alena odpovídá: "Dobře, já to zkusím." Zrovna jsem si v koupelně čistila zuby a když jsem se vrátila do pokoje, byla v něm zamčená (zajímavé, když nebyla schopná ten pokoj zamykat, když z něj odcházela na hodinu a nikdo v něm nebyl).

Nedělní ráno zahájila tím, že třískla dveřmi tak, že mě to samozřejmě vzbudilo. Nehodlala jsem v neděli vstávat v 8 ráno, tak jsem ležela dál. Vrátila se a zavolala nějakému chlapovi, která předpokládám, že byl její táta. Rozhovor byl následovný.

A: "Ty jsi v noci pořád volal a chtěl sis povídat. Tys byl na perníku?"

T: "Nebyl, jenom mi bylo smutno. Zlobíš se?"

A: "Nezlobim, ale perník jsi mě také, že? Kdo ti ho prodal? Já jsem tu na víkend na Cannafestu. Dneska jdeme s mámou (!!!) znova. Tak dělá to tam každej, nebudu tam jen tak stát."

Skoro mi jí bylo líto. Než zavolala mámě (znovu).

A: "Ona tu dneska je. Já nevim, minulou sobotu tady nespala. A ve středu taky ne. Teď leží, ale už poslouchá." Což je šokující informace. Schválně vzbudíš člověka třískáním dveří a rozhovorem o perníku a pak se divíš, že je vzhůru.

Máma: "Tak přijeď na celý den, vymyslíme, co s ní uděláme a pak večer pojedeš domů posledním metrem, to už bude spát."

Když to zkrátím, udělalo se mi z toho blbě, odmítla jsem s ní v jednom pokoji strávit další noc, odjela jsem domů a v pondělí jsem na ubytovačce nahlásila všechno, co je s ní (a hlavně její mámou) špatně, že mám strach o svoje věci a už i o svoje zdraví a chci zkrátka na jiný pokoj.

Překvapivě mi bylo hned vyhověno, na slečnu Alenu a paní matku si teď dají pozor a pošlou na ní kontroly a tenhle článek vznikl v mém novém pokoji o patro níž, kde bydlím s holkou, která není magor.

Džejna.