Často se mi zdá, jako by to bylo včera, kdy jsem nastoupila na vysokou školu.

Ona věc se má tak. Když chodíte na střední/gymnázium, neustále vás někdo kontroluje. Každý učitel vám nezapomene třikrát denně připomenout hrozbu maturity, domácí úkoly musíte nosit podepsané od maminky a na záchod si kolikrát nesmíte ani dojít, pokud už bylo při téhle hodině víc lidí, protože podle logiky některých vyučujících má celá třída spojené vylučovací cesty.

Je to tak od úplného začátku školních let, a tak je pro mnohé žáky možná těžké přejít jako lusknutím prstu do dospělého života.

Takže musím říct, že co pro mě byla největší rána, bylo to jak bezprizorně jsem se najednou po škole pohybovala. Nikdo nekontroloval kde jsem, když jsem přišla pozdě, když jsem se zeptala zda můžu jít na záchod, vyučující se na mě podívala přinejmenším divně, a nikdo na mě nekřičí ať si přezuju boty. Ani v zimě? cosetoděje

A, alespoň v mojí situaci, si na tohle všechno člověk zvyká moc dlouho. Tak dlouho, že najednou má zadanou bakalářku a ještě ani neví jak funguje kreditový systém. (ne, to je lež, kreditový systém, ač se ještě den před začátkem školy zdá nepochopitelný, pochopí každý čerstvý vysokoškolák během dvou dnů. Protože mu nic jiného nezbývá. Ale funkce sisu, moodlu a jiných důležitých věcí nám jsou tak nějak občas stále záhadou.)

A tak se stalo, že najednou z ničeho nic už je to dva roky co jsem se přistěhovala do Prahy, najednou mám zadanou bakalářku, a řeším státnice a přijímačky. (pomoc).

A jak takové téma bakalářky vybrat? A kdy začít něco takového řešit? Tolik otázek a vzhledem k tomu, že většina lidí tohle ještě nikdy nedělala a ani už nikdy dělat nebude, tak ani žádné odpovědi.
Já osobně, jsem začala řešit bakalářku někdy ke konci druhého ročníku. A setkala jsem se s různými reakcemi. 
"To už??? Já myslel že je jěště spooooustu času."
"Teprv? Neřešíš to nějak pozdě? To já už mám dávno i téma."
"Neser s bakalářkou, Tino." (ano, s touhle nejčastěji.)

Věc se má tak, na tohle asi není ten správný čas nikdy.

Nejhorší na tom všem je asi začít. Já osobně už na gymnáziu psala podobnou práci. Bohužel téma na které jsem psala mi bylo nabídnuto, poněvadž naše muzeum mělo připravené pár témat která by se jim hodila zpracovat dějepisnými maturanty a já k němu tedy přišla jako slepá k houslím. Dokonce mi i poskytli veškeré materiály, takže jediná moje práce byla materiály pročíst a sepsat. Řekla jsem si ale, že v bakalářce bych ráda zpracovala něco co mě opravdu zajímá a tak jsem po velice dlouhém dumání došla ke dvěma tématům - zkoumání ligvistických struktur v knihách mého milovaného Charlese Bukowského, nebo zkoumání výslovnosti angličtiny u dětí. Vzala jsem svá dvě témata a šla za Tetou našeho ústavu (pro více informací klikejte zde: https://www.facebook.com/tetabruhova/), kde mi bylo řečeno "No, na to jedno téma asi nic nenapíšete a s tím druhým Vám nepomůžu". Samé překážky. A tak jsem byla s tím tématem na které něco napsat jde nasměrována k člověku, kterého jsem sice nikdy neviděla, ale který mi s ním prý pomůže.

Kdybych řekla že jsem se u psaní e-mailu "dobrý den, neznáme se, ale nechcete mi vést bakalářku?" třikrát nesložila, tak bych lhala, ale k mému štěstí mi bakalářku vést chtěl a dokonce z toho byl velice nadšen. Z mých neúplných představ jsme vytvořili smysluplné téma a vývoj výslovnosti angličtiny u českých dětí se najednou stal reálným výzkumem.

Můj výzkum obsahuje mimo jiné nahrávky výslovnosti u 40 dětí, a sehnat je se může zdát jako snadný úkol - měla jsem totiž kontakty i jasný plán: v září, kdy já ještě do školy chodit nebudu a děti už ano, půjdu do dvou škol, děti nahrajeme a bude to v klidu. No, řekněme že dostat podepsané souhlasy se zpracováním osobních údajů od dostatečného počtu dětí není tak jednoduchý úkol jak se zdá. Ale povedlo se, a děkuji všem sílám co mi nakonec umožnily nahrávky získat, protože jsem slyšela o několika případech, kdy testování ve školách překazil koronavirus. Ale i tak jsem se potýkala s dost případy jako "no, Anička říkala že jí to maminka podepsala, ale nechala ten souhlas doma."

Musím ale říct, že skvělé bylo testování na mém bývalém gymnáziu, kde angličtinu učila moje bývalá angličtinářka a do primy (děti staré cca 11-12 let), kterou jsem potřebovala otestovat, chodila moje sestřenka. Souhlasy měli všichni, vždyť přece přijela testovat Lucky sestřenka, a ta chodí na vysokou školu a potřebuje nás do nějakého výzkumu! Trochu jsem se cítila jako celebrita, když jsem přišla po boku mé bývalé vyučující do třídy a strhla se lavina hlasů: "To je moje sestřenka!" "Fakt jo?" "Hustý!" Navíc mi byla poskytnuta celá hodina angličtiny i část následujícího tělocviku pro testování a musím říct, že jsem z toho měla vážně dobrý pocit, narozdíl od tříd, kde jsem byla ráda, že mi souhlas přinesly dvě děti ze třiceti.

Jak už jsem zmiňovala, chtěla jsem si vybrat téma které mě bude bavit a u kterého si myslím, že mu budu rozumět. A dobře jsem udělala, že jsem si takové vybrala. Protože když mi začaly za prdelí hořet první deadliny, tak jsem byla ráda, že se to téma vlastně píše samo, protože tomu rozumím. Napsala jsem první polovinu práce (teoretickou část), začala zpracovávat nahrávky a...

Zavřeli nám školu.

No. A tak tu sedim v karanténě a dopisuju tenhle už půl roku rozepsaný článek abych nemusela psát bakalářku. A polemizuju nad tím, jak je možný, že už jsem skoro u státnic, vždyť je to jako včera, co jsem se nastěhovala na kolej.

Tinka :*