V dnešním článku se trochu odkloním od čistě studentského blog-tématu. S kamarádkou jsme se rozhodly jet na dovolenou do Valencie, když jsme celý rok tak pilně studovaly a pracovaly. Stalo se nám tam tolik věcí, že bez toho, aniž byste se o nich dočetly, nemůžete dál fungovat.

11.9. "Já jdu jenom čurat":

Ještě před příjezdem jsme měly problém s naší Airbnb hostitelkou, která s námi odmítala komunikovat. Až mi 2 dny před odjezdem došla trpělivost a napsala jsem přímo na Airbnb, které si a ni došláplo a Oliana nám odpověděla, že "všechno je ok", ale už se neobtěžovala nám osvětlit, jak najít třeba na zvonku správný byt. Když jsme přistály ve Valencii, metrem dojely na správnou zastávku a došly i ke správnému vchodu, zjistily jsme, že na zvoncích nejsou jména, ale čísla. Oliana neodpovídala na zprávy a nezvedala telefon. Začala jsem zvonit. A zvonila jsem tak dlouho, až jsem se na někoho dozvonila. Hostitelka nevypadala, že by nás očekávala, ale provedla nás bytem a ukázala nám náš pokoj. Žádný luxus, ale výhled byl docela fajn.
Jelikož Míša den před příjezdem úspěšně odstátnicovala, chtěla svůj úspěch zapít. Tak jsme zapíjely, já si říkala, že je to v pohodě, nepřeháním to. Když už bylo celkem pozdě, chtěla se Míša vysprchovat, já chtěla jít na záchod. Dopadlo to tak, že já zvracela, zatímco moje kamarádka se vedle mě za závěsem sprchovala. A to fakt chceš.

12.9. "Já se mazat nebudu":

13.9. "Já se tam dneska nevrátim":

Jelikož většina naší kůže měla barvu jako červená na semaforu, neměly jsme odvahu na to, jít se znovu vystavovat na sluníčko, a tak jsme se rozhodly vydat se po památkách. Nejdřív jsme šly na vyhlídku na město, ale nějak jsme to neodhadly a došly tam v ten nejnevhodnější čas, kdy sluníčko pálilo jako blázen a my se neměly kam schovat. Další cesta vedla do Města umění a věd. Samozřejmě jsme necestovaly jinak než pěšky (vždyť to je jenom 5 km). Celou cestu jsme se snažily jít ve stínu a pruhy slunečního světla jsme víceméně přebíhaly. Celý den jsme se mazaly opalovákem 50+ a večer, když jsme došly zpátky, jsme opalovák vyměnily za Panthenol.

14.9. "Ochutnám ten klitoris":

15.9. "Z toho pršet nebude":

Sice byl hlášen déšť, takže jsme si naplánovaly návštěvy muzeí, ale takovou smršť, která se na nás sesypala, jsme teda nečekaly. Já si s sebou přivezla deštník, ale dva lidi se pod něj stěží vejdou, takže Míša před obchodem odchytla Španěla, co si koupil pytle na odpadky a vyrobila si pláštěnku, která by si zasloužila místo v novém vydání VOGUE CS.
Ve Španělsku mají super věc na deštníky. Je to za dveřmi ve spoustě obchodů a muzeí a vypadá to jako odpadkový koš. Nebo mají dávkovač na pytlíky, které slouží jako takové deštníkové kondomy. Jelikož nic takového neznám, dostala jsem na dvou různých místech španělsky vynadáno, že jim kapu na podlahu. V muzeu keramiky jsem dostala jednak vyčiněno za deštník a druhak za tašku, kterou jsem měla držet přitlačenou k tělu. Míšu ta stejná milá zaměstnankyně vyhnala dát si batůžek do skříňky. Tímto bych paní z muzea chtěla moc poděkovat, že když jsem řekla, že jí nerozumím, začala na mě mluvit hlasitěji. To opravdu pomohlo.
Když jsme proházely po jednom z mnoha náměstí, uklouzla Míša na mokrém chodníku a trochu se ramenem dotkla průvodu španělských babiček. Jedna z nich se tvářila, že by ji i po omluvě moc ráda vzala kabelkou po hlavě.

16.9. "Já na to nesednu, jsem dospělá":

Den D pro mojí nafukovací labuť Marii. Konečně splnila svoje poslání a vydala se na širé moře. Využila jsem ji nejen já, ale i Míša, která mi po nákupu nejlepší věci mého života řekla "Já na to nesednu, jsem dospělá. Kolik ti je..." Marii neodolá nikdo! Kromě toho byla ten den neděle a nás, zhýčkané Češky, nenapadlo, že by v neděli mohl mít nějaký obchod zavřeno. Ale zavřené bylo všechno kromě Burger Kingu, takže jsme šly jíst tam. Je to fast food, očekáváte tedy nějakou rychlost. Ale to je ve Španělsku chyba. Stála jsem u výdeje jídel deset minut... Patnáct minut... Dvacet pět minut... Až jsem se jednoho brigádníka zeptala, jestli už prosím dostanu svoje jídlo. Tak se přišlo na to, že můj papírek s objednávkou někam zapadl a můj burger na mě čekal připravený už půl hodiny.

17.9.: "Nemůžu chcát, když jsou kolem mě lidi."

Znáte ten pocit, když se bavíte o čurání v moři, s klidem v duši, že vám tam nikdo nerozumí? A znáte ten pocit, kdy lidi, co celou dobu poplavávají vedle vás začnou mluvit česky? My ano. Velice taktně dělali, že neslyšeli ani slovo, ale raději se vzdálili a určitě doufali, že neproplavou teplejším mořským proudem. Kromě toho nás oslovila cikánka, co nám zřejmě chtěla vyvěštit šťastný život, spoustu dětí a nakonec klidnou smrt, ale když jsme ji odmítly, tak si sedla na lavičku a úplně beze studu tam začala čurat. To také nebyla naše první španělská zaklínací cikánka - jedna na nás skočila, když jsme o pár dnů dříve byly na obhlídce města, mě zřejmě hned uřknula levandulí a Míšu dotykem, protože jsme jí nedaly peníze na nafouklé břicho, které mohlo být klidně dítě nebo zaražené prdy. Z tohohle dne fotky nemám, tak se můžete aspoň zasmát mému "opálení".

18.9.: "Koukej, co se stalo."

Ráno jsem se vracela z koupelny a Míša stála v pokoji a povídá: "Koukej, co se stalo. Upadnul mi mobil na zem a mam tu nějakej fialovej flek." Vyrazily jsme do muzea býků. Flek se rozrůstal, ale vypadalo to, že se rozrůstá pomalu. Tak Míša řekla, ať to vyfotím, abysme poznaly "Jestli se to nějak zvětšilo". Když se za pár hodin rozsvítil displej, opravdu nebylo třeba mít žádné předchozí fotky. Flek byl všude, stal se displejem.

19.9.: "Povezu domu kilo šunky."

Poslední den byl ve znamení dokupovávání nefalšované španělské šunky, kterou jsme tam potkávaly na každém rohu. Jelikož jsme nemohly jít na pláž a ani být na našem úžasném AirBnb, chodily jsme po městě, po obchodech a naposledy se najíst na centrální trh. Také jsme kontrolovaly informace o našem letu. Letadlo se za celý týden, který jsme tam strávily nezpozdilo o víc než o nějakých 10-15 minut. No a samozřejmě, že zrovna, když jsme domů letěly my, tak už z Prahy odlétalo s hodinovým zpožděním. Takže jsme se mohly podrobně obeznámit s valencijský letištěm a jeho Burger Kingem, který byl nečekaně jediným otevřeným občerstvením v tu nekřesťanskou pozdní hodinu. Překvapivě měli všechny burgery dražší o několik euro než na jiných pobočkách, ale dětské menu nás zachránilo. O tom, že je to dětské menu jsem nevěděla, dokud jsem nedostala hračku ze Scooby-Doo.

Ale už nastal čas se vrátit domů k povinnostem a depkám z toho, že na nic není čas. Na tyhle emoce se zase můžete těšit v našich dalších článcích.

Džejna.