Další moc příjemná věc je, když přijdete do bufetu, v každé ruce milion tašek, koupíte si kafe a pletenec, zoufale s jídlem zápasíte, připadáte si jako při té hře, kdy nesete vajíčko na lžičce a snažíte se ho za každou cenu nepustit na zem. Máte takovou radost, když jídlo donesete v pořádku až ke stolu a jste připraveni si sednout a jídlo odložit. Ovšem vy si sednete, židle se s vámi zvrátí dozadu, talířek se nahne, pletenec vyletí a skončí přímo na podlaze. A vy nevíte, jestli se smát nebo brečet. A tak tedy pletenec seberete, nenápadně se rozhlédnete kolem sebe a oddychnete si, že vás snad nikdo neviděl. Najednou k vám přijde obsluha bufetu a s velice lítostným výrazem se na vás podívá a zeptá se, zda je vše v pořádku… v ten moment si uvědomíte, že celá událost má nejednoho svědka. A tak si vychutnáváte lahůdku ze země jakoby nic, ve snaze předstírat, že jste vlastně normální.

Už se vám někdy stalo, že jste si večeři omylem vyklopili do odvodu umyvadla a pak s hrůzou zjistili, že už na koleji nemáte nic jiného k jídlu? Fear Factor level kolej přichází! Vaříte špagety jako profesionál (jiné jídlo jste ani půl roku neviděli, protože nic jiného uvařit nedovedete), chcete je slít a najednou se celý obsah hrnce vyklopí do špinavého umyvadla a začíná pomalu ale jistě ucpávat odvod. V tu chvíli se dostavuje panika a vy přemýšlíte, jak svoji kontaminovanou večeři zachránit, protože vaše armádní zásoby už jsou tu tam. Začnete tedy zběsile špagety vybírat z umyvadla a házet je zpátky do hrnce, pak je omývat tak důkladně, až z nich vytvoříte slizkou hmotu, která se snad ani k těstovinám přirovnat nedá. Na tu lepkavou hmotu jako správný gurmán kydnete pěknou nefalšovanou lžíci pesta (možná pár nefalšovaných lžic) a posypete nastrouhaným eidamem. Dobrou chuť (Na co Actimel s přirozenou bio-kulturou, když si svoji imunitu můžete posilovat i tímto způsobem). Také je dobré si v pokoji pěstovat plíseň v rámci udržování dobrého zdraví, v tom máme já a kamarádka bohaté zkušenosti. Plíseň v bramborech? Plesnivý cider? Plesnivá květina? Říkáte, že to není možné?

Jednoho dne se mi povedl fakt bezva make-up (self-love first), chyběl mu ale jeden perfekcionistický detail- potřebovala jsem prostě natočit řasy, no. A  v tu chvíli jsem si vzpomněla, že mám vlastně kamarádku, tak jsem zapátrala v její kosmetické taštičce…a ejhle, co jsem nenašla! Kleštičky na řasy! Během několika minut jsem kleštičky vrátila tam kam patří, taštičku uložila na její místo a vyrazila do města. Druhý den ráno jsem pomalu poslepu ve skříni lovila čisté ponožky, když mne najednou polil studený pot. Něco ve skříni chybělo. Po chvilce váhání jsem zjistila, že taštička je pryč.Tina mě zabije. Co teď? Po chvílích urputného přemýšlení jsem začala prohledávat celý náš skromný příbytek, převrátila při tom vše vzhůru nohama a obepsala nešťastně všechny kamarády. Bez výsledku. Taška nikde. Sebrala jsem tedy odvahu a zašla na recepci nahlásit krádež, protože přece, myslete racionálně, kdo jiný to mohl být, než ta pitomá uklízečka! Pohádala jsem se tedy s chudinkou paní na recepci, která sepsala protokol o „ztracené průhledné kosmetické taštičce“ a kterou jsem se tak moc snažila přesvědčit, že se na Hostivaři krade. Po tom všem jsem se odhodlala napsat kamarádce a sdělit jí, že k nám do pokoje přišla zlodějka uklízečka a asi se jí zalíbily její šminky. Načež jsem se dozvěděla, že si je Tina vyzvedla den předem. Asi je vám jasné, že jsem se pak okolo recepce a nebohé paní plazila po čtyřech, po tom, co jsem stížnost na krádež téhož dne stáhla. 

To say I felt ashamed would be an understatement.

To je tak, když si něco připravujete sto let a na poslední chvíli se celý plán zhroutí a vy se prostě musíte jen smát. Měla jsem před sebou prezentaci o knize, na kterou jsme v průběhu semestru psali velkou esej. Nebyla to nějak super důležitá prezentace, ale tak, přece jenom člověk chce udělat trošku dojem a ne ze sebe na první dobrou udělat absolutního pitomce, což se mně samozřejmě podařilo. Jelikož fakt neumím počítat a mám nulovou představivost, myslela jsem si, že rozvržení devíti handoutů na A4 vyleze z tiskárny úplně v pohodě. Vlastně ani nevím co jsem si myslela. Zděšení, když z tiskárny vylezlo 20 mini taháčků místo čitelných A5 bylo nepopsatelné. Stála jsem nad tou tiskárnou a přijímala svůj neblahý osud. V tu chvíli přišel kamarád a po chvíli váhání jsme oba propukli v tichém akademickém studijním prostředí v hlasitý smích, který neustával ani po hodině. Tak se dva blázni s hysterickým smíchem loudali po chodbách filozofické fakulty a plácali se do kolen. Naštěstí vše dobře dopadlo a handout za mě přepsal a raději i vytiskl kamarád.

A tak možná nikdy nebudu světově proslulou anglistkou, nebudu překládat Shakespeara ani současnou americkou literaturu, ale nejspíše si ještě za 100 let lidé budou povídat o tom, jak Aneta bloudila jako přízrak po chodbách, rozlévala čaje, házela po zemi pletence, neuměla zacházet s tiskárnou a obviňovala uklízečky z krádeže.